Na autobusovém nádraží Cola na jihu Bejrútu panuje typicky arabský mumraj. Řidiči se překřikují a nabízí svezení: “Saida, Saida,” láká jeden, “Ba’labak,” pokřikuje druhý. Pekaři prochází mezi mikrobusy a nabízí čerstvě napečené placky ze svých kovových vozíků. Stanice Cola nevypadá jako tradiční autobusové nádraží známé třeba z Evropy. Dálkové taxíky, kterým zde říkají servís, jsou namačkané jeden vedle druhého na malém parkovišti pod magistrálou Salim Salam. 

Do Tyre, kterému se zde neřekne jinak než Sur, vede cesta buď přímo, nebo s přestupem v Saidě. Jízda autobusem je delší, zato však levnější. Oba úseky dohromady nestojí víc než 4 libanonské libry. Cestovatel se však musí smířit s tím, že řidič bude dělat vše proto, aby autobus naplnil co možná nejvíc.

Druhou možností je vyrazit do Tyre dálkovým taxi. Stařičké Mercedesy, které se vyráběly v 80. letech minulého století, by u nás byly považované za veterány, ale v Libanonu stále plní svou službu. Mocný zvuk motoru při rozjezdu dává vědět, že se ještě rozhodně nechystají do důchodu. 

Krajem šátků a čádorů

Čím víc se mikrobus blíží k Týru, tím víc ustupuje uvolněný a moderní, možná by se dalo dokonce říct západní, styl místních žen a nahrazují ho šátky, abáji a čádory. 

Ve městech a na vesnicích visí obrazy ajatolláhů Chomejního s Chameneím v nadživotní velikosti a na domech jsou připevněné plakáty mučedníků, kteří zemřeli při bojích s izraelskou armádou. Jižní Libanon je tradiční baštou šíitského Hizballáhu.

Klidnou jízdu servísu přerušuje několik vojenských checkpointů. Jeden za Bejrútem, další za Saidou a poslední před městem Sur. Vojáci s automatickými zbraněmi postávají před betonovými zátarasy, jeden z nich pozoruje úzkým průzorem střílny provoz a další kontrolují auta přímo na silnici. Znudění rutinou však jen mávají rukou a autobus může pokračovat dál na jih.

Sur je konečná. 

Starobylé kamenné domy zalévá odpolední slunce a ruch města se znovu probouzí po polední siestě. V súku, který tvoří zastíněné úzké uličky starého města, však panuje čilý obchodní ruch. Prodavači nabízí ve svých stáncích oblečení, arabské sladkosti, maso a mnoho dalšího zboží. 

Křesťané vedle muslimů

Ulicemi města se prohání bílé obrněné transportéry Prozatimních jedotek OSN UNIFIL, které mají za úkol pomoci bejrútské vládě obnovit správu jihu země. Mimo to dohlíží na bezpečnost a dodržování míru. Mise UNIFIL začala po izraelské invazi do Libanonu v roce 1978 a byla několikrát prodloužena. Naposledy v roce 2006. 

Palestina: Jak se žije v zemi za ostnatým drátem – reportáž

přejít na článek

Týr je převážně muslimské město a většinu obyvatel tvoří šíité. Vedle nich žije ještě 15% křesťanská menšina. Mimo to je Sur také domovem 60 000 uprchlíků z Palestiny, kteří patří k sunnitské větvi. Soužití různorodých kultur a náboženských směrů je asi nejvíc zřetelné na městské pláži al-Chyjam. Z reproduktorů hraje Bob Marley, v baru Cloud59 teče libanonské pivo Almaza proudem a v moři vedle sebe dovádí křesťanské Arabky v bikinách a muslimské Arabky v burkinách.

Mocný Hizballáh

Ačkoli býval jižní Libanon převážně arabský, v roce 1979 zde založili představitelé křesťanské milice Svobodný libanonský stát, který byl jen loutkovým režimem Izraele. Existenci tohoto státu nikdo nikdy neuznal a přežití záviselo čistě na izraelské pomoci. Svobodný stát existoval jen pár let. Po smrti zakladatele Saada Haddada definitivně zaniknul a dva roky po vpádu izraelské armády do jižního Libanonu se stal součástí bezpečnostního pásma pod kontrolou milice SLA a Izraelců. 

Izraelská intervence a události počátku 80. let zrodily v jižním Libanonu mocného nepřítele a později i politickou sílu – Hizballáh. Toto šíitské hnutí podporované Íránem mělo za cíl konsolidovat vojenský i politický odpor proti izraelské okupaci. Vzhledem k nepoměru sil vůči izraelské armádě se Hizballáh uchyloval k tzv. asymetrické válce, tedy sebevražedným útokům a guerillovému boji. 

Po stažení izraelské armády z jižního Libanonu se karta obrátila a k moci se v regionu dostaly právě šíitské strany Amal a Hizballáh, které se udržují na špičce v oblíbenosti většiny místních obyvatel. 

Odchod izraelské armády z jižního Libanonu považuje Hizballáh za své vítězství. Na oslavu této události proto nechalo hnutí v roce 2010 postavit Památník odporu na hoře Mleeta necelých 30 km jihovýchodně od Saidy. Toto bizarní muzeum je chloubou Hizballáhu a jen v prvním roce jeho existence jej navštívilo 750 000 lidí. 

Bejrút: Doutnající sud se střelným prachem

přejít na článek

Expozice se skládá z několika částí. Hned u vstupu do areálu překvapí surrealistická  betonová  instalace vytvořená z ukořistěných tanků, zbraní a dalšího vybavení izraelské armády.  

Po jejím obvodu stojí íránské rakety symbolicky namířené na jih, tedy na Izrael. Hned za uměleckou instalací čekájí na návštěvníky dva sály s válečnými artefakty a také krátký dokumentární film. Průvodci zapáleně popisují každý důležitý vystavený předmět  a vypráví o historii ze svého úhlu pohledu. Celý areál stojí na vrcholu hory, která je podkopaná tunely. Ty sloužily během válek bojovníkům Hizballáhu jako sklad, ubytovna, velící středisko i úkryt před nálety izraelského letectva.