Kambodžské pagody bývaly po staletí domovem mužů a žen, kteří se rozhodli opustit své životy a následovali učení Buddhy. Jaké to je obléct šafránové roucho, přijmout spoustu přísných pravidel a vzdát se světských potěšení? Rozhodl jsem se o jejich životě dozvědět víc a vydal se do několika kambodžských pagod.

Každé přijetí u mnichů má svá pravidla. Při setkání s mnichem mladším než jste vy sami, stačí sepnout ruce ve výši očí a sklopit hlavu podle tradičního pozdravu sampeah. Mnich Mony, se kterým se setkávám v klášteře Ou Trech, je však starší než já, proto musím pokleknout, třikrát se uklonit až na zem a vyjádřit tak hluboký respekt.

Jak se stát buddhistickým mnichem v Kambodži

Dopolední slunce se opírá do pozlacených ornamentů střechy pagody Ou Trech a horká výheň vyhnala všechny mnichy do stínu, kde se věnují krátké meditaci nebo rozvěšují svá roucha.

Klášterům ve kterých mniši žijí, se říká waty. Součástí každého watu je chrám pro vykonávání modliteb, ubytovna, místo pro výuku náboženství a společná jídelna.

Waty vždy bývaly útočištěm mladých chlapců z chudých rodin, kteří hledali jídlo a přístřešek během studií. “Já jsem se stal mnichem z rodinné tradice,” říká Mony. Mnichem se může stát každý chlapec od svých 5 let. V Kambodži mají právo být plnohodnotnými mnichy zatím pouze muži. Ženy vypomáhají v klášterech jako kuchařky nebo pomocnice. Jejich bílé róby symbolizují oddanost víře, buddhistické náboženství však společně s muži nestudují. Jenže i zde se pomalu doba mění a s ní i přístup k pravidlům. V některých watech jsou daun-či, jak se buddhistickým jeptiškám říká, již akceptovány jako plnohodnotné členky řádu.

Být mnichem nemusí být rozhodnutím na celý život. Někteří Kambodžané sice tráví v oranžovém rouchu celý život, jiní však žijí řádovým životem jen několik let nebo dokonce pouze pár týdnů a potom se vrací zpět ke svému civilnímu životu.

Každý buddhista, bez ohledu na to zda strávil nějaký čas v klášteře nebo ne, se v životě řídí 5 základními morálními přikázáními. Zakázáno je ubližovat živým bytostem, brát co nebylo dáno, vyžadována je sexuální zdrženlivost. Dále by se buddhisté měli vyvarovat lžím nebo pomluvám a nakonec platí přísný zákaz užívání omamných látek.

“Jenže já jako mnich musím dodržovat pravidel 227,” říká Mony. Když začne vyjmenovávat některá z nich, okamžitě mě zaujme jedno, jehož dodržování si dokážu představit jen těžko. Zákaz manipulace s penězi.

Mony říká, že mnichům pomáhají takzvaní laici, praktikující buddhisté, kteří však mnichy nejsou. Jejich komunita zajišťuje veškerou materiální podporu pro celý wat. Poskytují peníze, pomáhají stavět obydlí nebo pořizují třeba elektroniku, aby mohli mniši udržovat kontakt s okolním světem.

Sihanoukville: Zkáza kambodžského ráje

přejít na článek

Běžný den buddhistického mnicha

Mniši vstávají ještě před východem slunce. “Den začínáme společnou modlitbou v pagodě,” říká Mony a dodává, že individuálním modlitbám a meditacím se věnuje během dne vícekrát.

Každé ráno se podle tradice mniši vydávají do blízkých vesnic pro almužny. V jazyce pálí, latině thérávádského buddhismu, se mnich řekne bhikkhu, což znamená - ten, kdo žije z almužen. Na své obchůzky po okolí vyráží s miskou zvanou bat. Do ní lidé vkládají rýži a další jídlo. Od mnichů potom na oplátku získávají požehnání.

Hodně času tráví mniši studiem. “Pokud žiješ v pagodě, otevírají se ti široké možnosti,” říká Mony. Mniši mohou studovat jak ve watech, tak i docházet do státních škol. Zatímco v klášterech se věnují studiu buddhismu a jazyka pálí, ve veřejných školách se učí společně s běžnými kambodžskými studenty. Když nestudují, starají se o klášter a jeho okolí, čtou knihy nebo surfují na internetu.

Murghab: Život na konci světa

přejít na článek

Blíží se poledne, Mony je jako na trní a netrpělivě se rozhlíží. Ptám se, co se děje. “Rád bych šel na oběd,” říká s lehkou naléhavostí v hlase. V tom mi to dochází, zákaz jídla po poledni je jedním z více než 200 pravidel, které Mony musí dodržovat. Být mnichem rozhodně není jednoduché, proto se mnozí po nějaké době vrací do běžného života. Ti kteří zůstávají, vypadají šťastně a vyrovnaně. Ten klid v jejich očích jim opravdu závidím.