Auroville. Zhmotněná vize místa bez nadvlády peněz a náboženství, s minimem osobního vlastnictví, kolektivní spoluprací a důrazem na ekologii. “Auroville nepatří nikomu, náleží jen lidstvu jako celku,” hlásí hrdě zakládací charta tohoto experimentálního a futuristického města. Je však Auroville takové, jak o sobě tvrdí, nebo jde jen o nedosažitelnou utopii?

Duchovní matkou Auroville byla Mirra Alfassa. Spirituální vůdkyně, původem Francouzka s arabskými kořeny, která se nechala ovlivnit indickým filozofem a básníkem Šrí Aurobindem. O experimentálním městě, ve kterém nebudou hrát roli peníze, náboženství ani politika a kde všichni budou žít v míru komunitním způsobem, snila již od 30. let 20. století.

O tři desetiletí později začala svou vizi uskutečňovat. Za projekt se postavila dokonce indická vláda v čele s Indírou Gáhdhíovou a finančně jej podpořilo i UNESCO. Uběhlo však dalších 30 let, než se věci daly do pohybu. Uskutečňování vize Miry Alfassy se ujal architekt Robert Anger. Jeho návrh města vychází z tvaru kruhu, který má připomínat galaxii.

28. 2. 1986 se na místě nově založeného Města úsvitu sešlo přes 5 000 lidí ze 124 států, aby společně zahájili fungování tohoto experimentálního sociálního projektu. Každý z nich během inaugurace slavnostně zasadil na počest nového města strom."Před založením města tu byla jen písčitá, málo úrodná půda," říká Tušita. "Nebyl tu jediný strom a dnes jich tu stojí 3 miliony," doplňuje hrdě. Tušita je rodilá Aurovillanka již druhé generace a k městu má tedy velmi osobní vztah. 

Jak se stát Aurovillanem

“V minulosti tu byli lidé, kteří měli Auroville jen jako prázdninové místo,” říká Tušita, když se bavíme o tom, jak se může člověk do Auroville dostat. Vznikla proto jakási čekací lhůta, kterou nejprve člověk musí splnit, aby se stal právoplatným Aurovillanem. Říká se, že období je dlouhé dva roky, ale prý to není tak úplně pravda. “Může být i kratší, záleží na tom, jak se člověk osvědčí, jak pracuje pro komunitu a podobně,” upozorňuje Tušita. Důležitou podmínkou však je, že člověk nesmí společenství opustit. “I proto to některým trvá tak dlouho,” usmívá se. Navíc lhůta je praktická i pro nově příchozí. “Ti lidé přichází do tropického podnebí a musí si zvyknout i na takové věci jako je škorpion v botě nebo had na trávníku.”

Nově příchozí musí také oficializovat svůj pobyt na území Indie. "Proto vydává Indie až pětiletá dobrovolnická víza, která je možné prodlužovat," upozorňuje Tušita.

Pokud vás myšlenka komunitního života ve prospěch celé společnosti oslovila, můžete do Auroville přijít žít. První otázku, kterou začnete řešit, bude bydlení. Nově příchozí si střechu nad hlavou mohou sami postavit nebo koupit (cena se může vyšplhat až ke 4,5 milionům rupií, tedy 1,5 milionu korun) případně dostat zdarma. " V posledním případě je však dlouhá čekací doba, protože domů je málo," říká Tušita. V celém areálu je ale mnoho ubytoven, takže v začátku je prý postaráno o každého.

I když si však dům koupíte nebo vlastnoručně postavíte, skutečným vlastníkem nikdy nebudete. Stáváte se pouze jeho přednostním správcem. Po vašem odjezdu by propadl Aurovillské nadaci.

Dalším krokem, který musíte vyřešit, je práce pro dobro všech. V Auroville se lidé mohou realizovat v mnoha oborech. Nejčastěji je to zemědělství, ale práci je možné získat třeba ve zdejší botanické zahradě, IT oddělení nebo ve výzkumu zvuků a hudby.

Město bez peněz? Ne tak docela

Není úplně pravda, že Auroville je místem bez peněz. Důležitou myšlenkou je však smazání majetkových rozdílů. "Mám víc než ty se snažíme odstranit," vypráví Tušita a dodává "Proto každý bez ohledu na to, jakou pozici zastává, dostane měsíčně 18 000 rupií." Nutno však dodat, že obyvatelé peníze získávají formou bodů na elektronickou kartu Aurocard.

V Auroville jsou místa, kde jinak než touto kartou prostě nezaplatíte. Typicky v komunitní jídelně Solar Kitchen. V drtivé většině restaurací nebo obchodů však indické rupie přijímají a někde na nich dokonce při platbě i trvají.

Bombaj: Pestrá mozaika života v indickém velkoměstě

přejít na článek

V Auroville však existují centra, která fungují na výměně nebo dobrovolné bázi. Pour tous, z francouzštiny pro všechny, je distribuční centrum, z kterého si každý Aurovillan může odnést co potřebuje. Jídlo, ale i zboží jako třeba plynové lahve. Zdejší obyvatelé sem nosí také třeba nadprodukci ze svých zahrad, jídlo, které uvařili, atd. Každý si může vzít co potřebuje, ale odběr bedlivě sleduje distribuční centrum. Na podobném principu funguje i Freestore. Lidé sem přinesou své vlastní věci, které nabízí dalším Aurovillanům. Knihy, hudební nástroje, oblečení a další věci. Zákazník pouze přijde, napíše své jméno s poděkováním a seznam věcí, které si bere.

Na příkladu textilní dílny, před kterou stojíme vysvětluje Tušita filozofii tohoto místa: "Tuto dílnu založily ženy. Po hrozivém tsunami, které zasáhlo jižní Indii podporují zemědělce z okolních vesnic tím, že od nich vykupují suroviny pro výrobu triček, šátků, ekologických tašek a dalších výrobků. Třetinu výdělku si bere Aurovillská nadace, každá z žen si vyplatí stejnou mzdu a zbylé peníze jsou na investice do dalšího rozvoje."

Setkávání kultur

Když Roger Anger s Mirrou Alfassou město plánovali, rozdělili jej na 4 části - kulturní, obytnou, průmyslovou a “mezinárodní”. V samém středu potom stojí pozlacená kupole, tzv. Matrimandir, která je hlavním symbolem města a meditačním centrem. Uvnitř budovy je zavěšená křišťálová koule, která dokáže přeměnit pronikající sluneční světlo na spektrum barev a vytváří tak zvláštní energii. 

Váránasí: V hlavní roli Ganga a smrt

přejít na článek

Ačkoli projektoval Robert Anger toto místo pro 50 000 obyvatel, dnes zde žije 3 500 lidí z přibližně 60 zemí. To už je hodně rozmanitý mix kultur. Proto v Auroville vznikly pavilony národů, které seznamují zdejší obyvatele s různými zvyklostmi lidí, kteří přišli z různých konců světa. “Nejlepší a nejpropracovanější pavilon je tibetský. Navštívil ho dokonce Dalajlama. On si toto místo hodně oblíbil,” upozorňuje Tušita.

Narůstající kriminalita Města úsvitu

Velkou ránou idee mírumilovného soužití je však kriminalita, která se v poslední době stupňuje. Místní rozhodně nedoporučuji vycházet po setmění a obzvláště okrajové části mohou být hodně nebezpečné. V minulosti se vyskytly případy přepadení a znásilnění. Ani ne tak ze strany zdejších obyvatel, jako spíš vesničanů z přilehlých obcí. Auroville totiž nemá žádné oplocení a vstoupit je možné nepozorovaně mnoha cestami. 

K nejbrutálnějším napadením došlo v roce 2009, kdy gangster ze sousedního Kuilapalayamu usekl hlavu jednomu z obyvatel Auroville, údajně kvůli nedořešenému sporu. Podobným způsobem přišel o život další Aurovillan z Holandska, který měl za úkol zlepšit bezpečnost města. Během přepadení ho vesničané brutálně zavraždili.

Jaké tedy je Auroville?

Město se tváří jako komunitní společnost, která nevyužívá peníze. Bez vnější finanční pomoci by však dávno už neexistovalo. Auroville působí jako zápaďácký utopický socialismus bez front na banány a toaletní papír. 

Jak je však možné, že zdejší obyvatelé jezdí často na nablýskaných motorkách a každý rok létají do zámoří za svými rodinami? “Technicky by žádný občan Auroville neměl mít vedlejší příjem a pokud má, všechen by měl skončit v pokladně aurovillské nadace. Osobně však znám hodně lidí, kteří pronajímají své byty v Evropě. Je to jejich svědomí. Auroville je založené na důvěře,” loučí se Tušita.