Kigali, Ntarama – Kigali se vymyká zažité představě o metropolích rovníkové Afriky. V Africe a možná ani na světě není město, které by se změnilo za poslední dvě desítky let takovou rychlostí jako právě Kigali. Nezpevněné cesty z rudé hlíny nahradily silnice se světelnými pruhy, vyrostla moderní nákupní a businessová centra, silnice hlídají policisté v nablýskaných passatech a Kigali se stalo nejčistším městem Afriky.

"V noci se tu můžeš procházet normálně po ulici a nic se ti nestane," usmívá se Francois, u kterého bydlím. A právě s ním jsem se blíže zaměřil na příčiny, které vedly k tak dramatickému zlepšení života po krvavé genocidě v 90. letech.

Umuganda, Imihigo a Girinka 

"Na umugandu chodíme každou poslední sobotu v měsíci," přibližuje Francois jednu z celospolečenských činností, které stojí za zlepšením kvality života. Principem je, že se sejdou všichni obyvatelé a společně dopoledne uklízí veřejné prostory. "Co budeme daný měsíc dělat, určuje vždy komunitní předák," doplňuje. 

Pravidelné úklidové soboty se konají vždy od 8 hodin ráno do poledne a přístup ze strany vlády je hodně direktivní. Kdo by se svému příspěvku společnosti vyhýbal, zaplatí pokutu 5000 RwF (5 USD). "Ale hlavně to vysílá signál, že se člověk staví zády ke Rwandě," upozorňuje Francois. "Potom by přišlo oznámení do mé školy, že se vyhýbám povinnostem a měl bych problémy se stipendiem a další komplikace."

Nairobi: Matatu, slumy a dětské gangy

přejít na článek

Další iniciativou pro zlepšení života je imihigo. Se stejným oblastním předákem, který plánuje umugandu, si každý dospělý určuje své osobní roční rozvojové cíle. "Protože jsem byl ještě na univerzitě, tak se mě imihigo netýkalo, ale letos mě to čeká poprvé a jako cíl si nastavím, že si najdu dobrou práci," říká přesvědčeně Francois.

Rwanda nabízí rozvojové aktivity i pro chudé rodiny. Jednou z nich je například girinka, která by se dala shrnout v heslu kráva do každé chudé rodiny. Lidé krávy dostávají na mléko nebo na práci na poli. "Rozhodně ji nesmí zabít, mohou ji ovšem předat dál," říká Francois. Díky tomuto programu se 1 000 000 Rwanďanů dostal ze dna chudoby. Na podobném principu funguje iniciativa ubudehe, kdy chudé rodiny dostávají půjčky na rozjezd vlastního podnikání. "Mohou tak třeba nakoupit zásoby pro svůj nový obchod na vesnici," říká Francois.

Zákaz plastových tašek

"Přistupte, položte batoh na stůl a otevřete jej," říká mi policista na hraničním přechodu v Kagitumbě při mé cestě do Kigali. Mně jako cizinci prochází zavazadlo jen zběžně, místní mají kontrolu o poznání přísnější. "Aby taky ne, když se igelitky do země pašují a představují zajímavý business na černém trhu," upozorňuje mě Francois.

Píše se rok 2008 a Rwanda zavádí jako druhá země na světě (po Bangladéši) zákaz používání plastových tašek a pytlíků. Od té doby není dovolena jejich výroba, používání, dovoz ani prodej. Společně se zákazem přišly i drakonické tresty. "Pokuta je několik set amerických dolarů a člověk může jít až na 3 měsíce do vězení," vyjmenovává Francois. Represe však stejně některé lidi od pašování neodradí. Pytlíky totiž potají stále používají prodejci na trzích. Ačkoli igelitky nahradily papírové sáčky, pro přenášení některých potravin se jednoduše nehodí. 

Genocida a následný celospolečenský obrat

Etnický konflikt ve Rwandě bývá někdy označovaný jako nejrychlejší genocida. Extremističtí Hutuové zabili 800 000 svých spoluobčanů během pouhých 100 dní. "Vždy po tuto dobu zapalujeme pochodeň," ukazuje Evot na louč ve skleněné vitríně. Evot genocidu zažil na vlastní kůži a u bývalého kostela v Ntaramě nedaleko Kigali mi povyprávěl, co se v těchto měsících dělo. 

V roce 1994 bylo Evotovi 17 let a prý si dobře vzpomíná na tehdejší atmosféru strachu. "Revoluční rádio RTLM denně vysílalo nenávistné lži o Tutsiích. Že jsou podlidi a je potřeba vyhubit je jako šváby." V prvních týdnech po vypuknutí genocidy se kostel v Ntaramě stal posledním útočištěm Tutsiů, kteří zde hledali ochranu. Hutuská milice Interahamwe však šla do Ntaramy i sousední Nyamaty najisto. Hutuové zabíjeli své sousedy jak střelnými zbraněmi a mačetami, tak i primitivními nástroji jako ostrou hranou lžíce od lopaty nebo různými tyčemi. "Malým dětem rozbíjeli hlavu o zeď, aby ušetřili kulky," vypráví Evot a ukazuje na hliněnou stěnu, na které je i po téměř 30 letech vidět zaschlá krev. Lidé prý dokonce platili za to, aby je hutuští radikálové raději zastřelili a nerozsekali mačetou. Kdo takové štěstí neměl, toho čekala dlouhá a bolestivá smrt. "Opodál čekali psi, kteří se na umírající vrhli často ještě zaživa," doplňuje s pohnutým výrazem ve tváři Evot.

Kampala: Od fenoménu boda boda k řezníku z Kampaly

přejít na článek

Během řádění hutuských milic ve Ntaramě zemřelo 5000 lidí. Na pomoc nepřišel nikdo. Francouzi, bývalí spojenci hutuské vlády evakuovali své občany a vytvořily pouze tzv. bezpečné zóny. Belgičané se stáhli po smrti 10 svých vojáků úplně a Američané po fiasku v Somálsku v roce 1993 nechtěli řešit další africký konflikt. Situace se začala uklidňovat až po vstupu tutsijských jednotek odporu zvaných Inkotanyi, známější pod názvem RPF (Rwandská vlastenecká fronta).

Etnické čistky skončily a nyní přicházela nejtěžší část – spravedlnost, vyrovnání se s minulostí a usmíření. Celou dekádu, týden co týden až do roku 2013, probíhaly ve vesnicích po celé Rwandě soudy zvané gacaca. "Pamatuji jeden zajímavý případ," říká Evot. "Ve vesnici nedaleko odtud se k soudu dostal i jeden Hutu, který si byl jistý, že mu nikdo nemůže nic dokázat. Předstoupila však před něj dívka, o které si myslel, že ji zabil. Ona sice přišla o ruku, ale jako zázrakem přežila. Hutu šel do vězení, ale svých činu upřímně litoval a žádal o odpuštění. Dnes žije ve vesnici usmíření stejně jako ona dívka.”

Cenou rwandského úspěchu je porušování lidských práv a autoritářské praktiky

Kigali je sídlem prezidenta, bývalého velitele RPF Paula Kagameho. Nelze mu upřít objektivní zásluhy na rozvoji celé země. Za Kagameho vlády se Rwanda stala nejrychleji rostoucí ekonomikou Afriky. Podíl žen v obou komorách parlamentu vzrostl na 61 %, 90 % obyvatel má dostupnou lékařskou péči a 91 % dětí dosáhne na povinnou školní docházku.

Kagameho vláda na druhou stranu vykazuje autoritářské prvky a trpí nedodržováním lidských práv. Prezident nechal změnit ústavu, aby mohl být volen na další období. Ve Rwandě vládne nepřetržitě od konce genocidy v roce 1994. Zákony proti etnickému rozdělování a genocidní ideologii používá proti svým názorovým oponentům, kteří tak často končí ve vězení. 

Karamoja: Pastevci, nomádi a válečníci z kmene Karamojong

přejít na článek

Své o tom ví i Paul Rusesabagina, někdejší manažer hotelu Mille Collines, který během genocidy zachránil přes 1000 lidí a jehož příběh se stal předlohou známého filmu Hotel Rwanda. Rusesabagina má belgické občanství a střídavě žil v USA a Belgii. Po dlouhodobé kritice vlády byl unesen z Dubaje do Rwandy, kde čelil obžalobě z údajného terorismu, vraždy a žhářství. Soudy jej poslaly do vězení na 25 let.

^{Paul Rusesabagina, autor: G. R. Ford School, licence: CC BY-ND 2.0}

Z Paula Kagameho se stal represivní vládce Rwandy. Je však možné, že bez autoritářské vlády by nikdy tento zázrak v srdci Afriky nemohl vzniknout. Zda se Rwanda začne propadat hlouběji do autokratického bahna nebo si udrží kvalitu života, ukáže až čas.