Kampala – "Please extend," říká s úsměvem Steven a ukazuje do prostoru. Rozhlížím se, kam bych se tedy měl "roztáhnout". Luganda, nebo taky gandština, je taková lingua franca Ugandy. “My jsme jazyk posunuli ještě trochu dál a používáme tzv. uglish," směje se. Jde o ugandskou verzi angličtiny, které však cizinec bude jen těžko rozumět. Slova pochází z angličtiny, ale jsou tak modifikovaná, že se bez tlumočníka neobejdete.

Pokud vás Uganďan pozve na rolex, nepůjdete do hodinářství, ale k pouličnímu stánku na čapátí s vaječnou omeletu a zeleninou. Rolex je zkratkou pro rolled eggs, tedy doslova srolovaná vajíčka. K jídlu si můžete dát také kikomando. Název odkazuje na film Komando s Arnoldem Schwarzeneggerem. Uganďané s oblibou tvrdí, že kikomando vám dodá sílu samotného Schwarzeneggera. První s tím údajně přišla popová hvězda Bobby Wine. Rolex i kikomando se staly tak populárními, že je dnes podávají i luxusní restaurace. Ale podle Stevena jsou stejně nejlepší ve stáncích na ulici: "Ten prach a smog tomu prostě dodá šmak," směje se.

Anglických výrazů, které tu znamenají něco jiného, v Ugandě určitě zaslechnete mnoho. Třeba slope down znamená jít cestou dál dolů a side dish tady rozhodně není příloha na talíři, ale něčí milenka.

Boda boda: Zabiják na dvou kolech

"Snad nechceš volat taxík?" ptá se s nepochopením Samuel, u kterého v Kampale bydlím. "Do cíle dorazíš o půl hodiny později a bude tě to stát čtyřikrát víc. Nemá to cenu." říká naléhavě. "Taxíkem jezdíme maximálně do Entebbe na letiště, když vezmeme velká zavazadla," doplňuje s trochou nadsázky.

Boda boda je fenoménem východní Afriky, který vznikl na konci britské koloniální nadvlády. Když se impérium rozpadalo, přibývaly různé byrokratické překážky pro přejíždění z nově vzniklé Keni do Ugandy a zpět. Na základě těchto omezení vznikl podnikatelský nápad – převážet lidi od jedné hranice ke druhé. Výraz boda boda je dalším z uglish slov, pochází z anglického border to border. Dnes tyto mototaxíky nejezdí pouze mezi hraničními městy Busia a Malaba, ale jsou rozšířené po celé Ugandě.

Kampala patří celosvětově mezi města nejhůře postižená dopravními zácpami. Řidič boda boda proto musí mít dostatečně schopnosti pro zvládnutí tohoto afrického chaosu. Zipem se posouvat svižně dopředu, úhybnými manévry se na poslední chvíli vyhýbat kozám na silnici a jízdou brzda-plyn vás nakonec živé doveze do cíle. Pokud máte štěstí. Boda boda totiž zabije na ugandských silnicích víc lidí než obávaná malárie. Ne nadarmo se tomuto dopravnímu prostředku přezdívá smrt na kolech.

Kigali: Moderní africká metropole s jizvou genocidy

přejít na článek

Být řidičem boda boda není kdovíjak dobře placená práce. "Protože mnoho Uganďanů nemá finanční prostředky na pořízení vlastní motorky, jezdí pro jejího majitele," říká Steven. A to znamená každý den nejdřív vyplatit nájem motorky a až potom začne řidič vydělávat na sebe. "Když je dobrý den, vydělají po odečtení benzínu kolem 20 dolarů," doplňuje. Většinou je denní výdělek však mnohem nižší. V 1,5 milionové Kampale jezdí až 200 000 řidičů boda boda, což znamená obrovskou konkurenci. 

Protože ale řídit motorku tu zvládne skoro každý, rekrutuje se část řidičů z kampalských slumů, pro které je taxikaření důležitým zdrojem obživy.

 
Katanga – slum v Kampale

Jako ve většině afrických velkoměst i v Kampale najdete hned několik slumů. Největším je Katanga.

Lidé migrující z venkova do měst řeší bydlení provizorním příbytkem v nuzných podmínkách slumu. "Toalety jsou veřejné, vodu musí nosit v kanystrech přes celý slum a platit elektřinu si mohou dovolit jen ti bohatší," vyjmenovaná Steven. Chudší obyvatelé to často řeší nelegálním připojením na elektrické vedení.

Nájem ve slumu vyjde na 10-40 USD měsíčně. "Mít vlastní obchod je ve slumu častým způsobem obživy," říká Steven. A protože slum sousedí s univerzitou Makerere, mají o poptávku postaráno. "Studenti potřebují levné zboží, které seženou právě v Katanze.”

Příjmy z obchodu obvykle stejně nestačí ani na pokrytí nezbytných rodinných financí. Děti rozhodně nemohou chodit do běžných škol, které na různých poplatcích vyjdou ročně klidně na 300 000 šilinků (80 USD). Taková částka je pro mnohé nedostupná. Zvyšuje se proto jak dětská práce, tak i kriminalita. Podobně jako v nairobském slumu Kibera, i v Katanze jsou velkým problémem drogy a alkohol. Nejčastěji se zde podomácku pálí alkohol, kterému Uganďané říkají waregi. Rozšířené je i kouření marihuany. 

Od "Řezníka z Kampaly" k Musevenimu 

Idi Amin Dada Oumee vládl v Ugandě 8 let a během té doby nechal zabít na 200 000 lidí. Ti, které nechal zabít, končili na dně Viktoriina jezera, pro jenom z výstupů se dožadoval kalhotek královny Alžběty a sám sebe označil za posledního Skotského krále. 

Amin pocházel z chudých poměrů. Formálního vzdělání se mu dostalo velice málo, proto se rozhodl pro kariéru v britské armádě. Pravděpodobně zde se rozvinula jeho nenávist ve všemu anglickému. 

Důležitou postavou Aminova vzestupu je Milton Obote. V roce 1960 založil Obote Ugandský lidový kongres, který hrál důležitou roli v osvobození Ugandy od britské nadvlády. Obote se stal premiérem, ale prezidentem byl král Mutesa II. Obote ovšem Mutesu svrhnul a stal se neomezeným vládcem Ugandy. Zavedl socialistická opatření, která však přinesla hlavně korupci a nedostatek jídla.

Nairobi: Matatu, slumy a dětské gangy

přejít na článek

Když Obote odjel v roce 1971 na konferenci Commonwealthu do Singapuru, Amin provedl vojenský puč a Oboteho svrhnul. 

Uganďané byli šťastní a slavili v ulicích konec autokratického vládce. Vůbec netušili, kam jejich země míří nyní.

Diktátor Idi Amin Dada se choval jako playboy a stejně vystupovala i jeho obávaná tajná policie zvaná Státní výzkumný úřad (SRB). Moc tajně se nechovali, naopak chtěli, aby je lidé viděli a měli z nich strach. Po městě chodívali stylově oblečení v disco kloboucích typických pro 70. léta, kalhotech se zvony, barevných košilích a černých slunečních brýlích. Výcvik získali od KGB a byli Aminou pravou rukou při vraždách oponentů i běžných lidí. SRB začalo proto časem přezdívat "Státní výzkumné řeznictví".

Amin během své vlády asistoval i u několika mezinárodních incidentů. Jedním z nich byl únos letadla Air France mířícího do Izraele a dalším byl únos západních novinářů, kteří v Ugandě pátrali po zmizelých lidech.

Koncem 70. let se blížil Aminův konec. Konečná rána režimu přišla z Tanzánie, kde se ukrýval jeho předchůdce Milton Obote. Tanzanská armáda porazila ugandskou během několika týdnů a Amin uprchnul do Saúdské Arábie. Zde roku 2003 v poklidu zemřel.

Vlády po Aminovi se znovu ujal Milton Obote, který vyhrál volby v roce 1980 a čistky začaly nanovo. Tentokrát sice mnohem skrytěji, ale Amnesty International odhaduje, že za Oboteho vlády přišlo o život dokonce 300 000 Uganďanů.

Karamoja: Pastevci, nomádi a válečníci z kmene Karamojong

přejít na článek

Ani Obote se však u moci neohřál příliš dlouho. Při vojenském puči jej v roce 1985 svrhla jeho vlastní armáda. Po několika měsících chaosu převzal vládu Yoweri Museveni, který vládne dodnes.

Když se dnes zeptáte místních lidí, co si o Aminovi myslí, možná budete překvapení. "Můj táta ho miloval," říká Francis, u kterého v Kampale bydlím a pokračuje "Amin postavil nemocnice, silnice nebo zavedl veřejné osvětlení. To se s dnešní vládou vůbec nedá srovnat." 

Když se diskuse stočí k represím, prý zase tolik rozdílů není. "Dnešní vláda za moc nestojí a kdybych to řekl veřejně, tak mě odvlečou a zmizím," pokračuje Francis. "Amin vraždil hlavně své politické oponenty, běžných lidí se to netýkalo."

Podobnou otázku jsem položil i dalším lidem, včetně průvodkyně při návštěvě Aminovy mučírny v Kampale. "Za Amina bylo určitě líp. Ze 70 % udělal dobré věci a ze 30 % špatné. Nic není černobílé."