Již třetí den se potloukáme po městě a stále nemáme na čem vyrazit. Internetové inzertní portály jsou přeplněné nabídkami, ale každá má nějaký háček. Jednou je to cena, podruhé místo vyzvednutí a do třetice jsou stroje již prodané. Na doporučení tedy procházíme backpackerskou čtvrť Pham Ngu Lao a snažíme se usmlouvat rozumnou cenu. Pouličních prodejců je zde opravdu hodně, ale nabízí nám Hondy Win za pět stovek nebo skútry Honda Wave za třistapadesát. To jsou ceny hodně mimo naši relaci, my potřebujeme motorky do 250 babek i s helmou.

Skoro se již loučíme s představou pokoření Vietnamu na motorkách, když náhodou narážíme na na zajímavý inzerát: "Mad Dog bar, motorbike sell from 250 USD. English, chinese, cesky." Neváháme a ihned si domlouváme schůzku. Na smluveném místě před nechvalně proslulým barem v samém srdci Saigonu se setkáváme s Frantou. Vietnamcem, který před třiceti lety pracoval v pražské továrně ČKD a přes Německo se vrátil domů, kde momentálně prodává motorky.

"Co přesně hledáte kluci," jde lámanou češtinou přímo na věc. První nabídka ceny musí být o něco nižší než náš limit, proto zkouším debatu otevřít s cenou pod 250 USD. "Sháníme něco kolem 200 dolarů, nemusí to být nic novýho, klidně si motorky během cesty opravíme," zkouším napoprvé. "Jo, tak to bych pro Vás něco měl. Za dvěstědvacet každá, s helmou, obě mají modrou kartu a nechám vám je před cestou ještě zkontrolovat." To je snad sen. Co se nám nepovedlo zajistit během tří dní, to máme nyní vyřízené za pět minut.

Den D

Druhý den ráno už netrpělivě vyhlížíme Frantu. Před barem stojí čtyři rachotiny a my se modlíme, aby to nebyly ty dva nejhorší střepy. Těžko jsme si mohli za tu cenu představit něco lepšího, takže obě staré Hondy Wave opravdu čekají na nás.

Nejprve je potřeba dát dohromady nezbytnou byrokracii. Ve vietnamském podání jde však pouze o předání modrých karet z ruky do ruky. Žádné přepisování v registru ani jiné úřady. Franta nám vysvětluje, že pokud máme modrou kartu, jsme v bezpečí. Kdybychom ji ztratili, tak policii stačí podplatit, ale je prý lepší ji mít.

A je to tady. První rozjezd se neúprosně blíží. Čas jít s pravdou ven a přiznat, že jsme nikdy motorku neřídili. Franta nás uklidňuje, že naučit se ji řídit netrvá déle než deset minut. Nu dobrá, snažím se tedy naučenou teorii přenést do praxe. "Zařadit jedničku, pustit brzdu a pomalu přidat plyn," opakuji si nahlas. Asi jsem si měl vyzkoušet citlivost plynu bez zařazené rychlosti, protože motorka v tu ránu vystřeluje a sráží vše, co ji stojí v cestě. Bohužel jako první na ráně je Franta. Snažím se zastavit ruční brzdou, ale ta nereaguje. Až později zjišťuji, že hlavní brzda je ta pedálová. Motorka se řítí ulicí, já vlaju za ní držejíce se zuby nehty řidítek a jediný Franta duchapřítomně i přes srážku dobíhá a vytahuje klíčky ze zapalování. Skútr konečně stojí a celá ulice se náramně baví. Ač je devět hodin ráno, stolečky pouličních barů jsou přeplněné turisty, kteří mají k pivu báječné představení.

"Kdybych se na to vykašlal a jel vlakem, udělal bych líp," lamentuju si sám pro sebe a s ostudou se snažím stokilovou motorku nějak zvednout ze země. Franta tuší, že takhle to nepůjde a jednoho po druhém odváží na cvičiště.

Naše nová tréninková plocha je vlastně chodník přes ulici, ale nejsou tu žádní hospodští čumilové a s trochou opatrnosti můžeme provést dvě otáčky. Tak znovu. Zařadit, pomalu přidat plyn...voilá, jedu. Řadím dvojku, opatrně se vyhýbám paní s nákupem, za tři a brzda. "Prima, tak nakonec to možná půjde." Franta nám ještě pomáhá a okřikuje lidi na chodníku, aby přešli ke kraji. Motorka má na chodníku přednost před chodcem, to se může stát snad jen ve Vietnamu.

Burácející motory a vůně benzínu

"Kluci, pojeďte za mnou a já vás vyvedu ven z města," nabízí Franta pomoc a my s nadšením přijímáme. Opatrně se prodíráme v davu stovek skútrů těmi nejširšími a nejrušnějšími ulicemi Saigonu. Proudy motorek se na křižovatkách ladně prolínají, nikdo do nikoho nevráží ani nepadá. S každým dalším rozjezdem se cítím v sedle stále jistěji. Na čtyřproudé magistrále Vo Van Kiet se držím co nejvíce vpravo v pruhu pro motocykly a dovolím si párkrát i zatroubit. Projíždíme tunelem Ham Thu Thiem a už jsme skoro v přístavu Cat Lai, odkud to jde dál přes řeku jen trajektem.

Poslední kontrola motorek. Klakson nefunkční, ukazatel množství benzínu polomrtvý a rychloměr po smrti. Franta nás ujišťuje, že vše si můžeme vyměnit cestou za pár drobných. "Hm, jak se asi řekne vietnamsky tachometr?" Ještě nám dá poslední radu ohledně tankování a mizí v davu ostatních skútrů. Teď je to už jen na nás. Vyrážíme.