Kišiněv, Moldavsko — Moldavané jsou největším národem migrantů v Evropě. Více než milion z nich se vydal hledat práci na západ ať už legálně, nebo načerno. Victor otevírá láhev červeného cricovského vína a perfektní angličtinou odkrývá jedno tajemství této zapadlé postsovětské země za druhým.

“Rumunský pas pořídíš na černém trhu za 500 € a to je vstupenka do unie,” usmívá se. Ovšem to je jen začátek anabáze, na jejíž konci je vysněná práce v západní Evropě. Tisíce eur stojí letenka, pracovní povolení, ubytování a další výdaje v nové zemi. Všichni ostatní, kteří si nemohou dovit drahý servis, musí vyrazit na cestu nelegálně. Skrčení v zavazadlovém prostoru autobusu, nebo pěšky přes zelené hranice několika států.

“Průměrnej plat tady je asi 250 €. Ale víš jak je to s těma průměrama,” ušklíbne se Victor. Víc než polovina obyvatel musí totiž vyjít s částkou do 100 € měsíčně. A to hlavně na venkově. On sám má v plánu vyrazit na západ legálně. Jeho snem je studium na jedné ze západoevropských univerzit.

Podobné úvahy má podle průzkumů dalších 70 % obyvatel Moldavska. Ekonomika této nejchudší evropské země stojí z části právě na migrantech. Zahraniční dělníci poslali v roce 2013 domů přes 2 miliardy €, tedy celou čtvrtinu HDP.

Vedlejším produktem každé migrace jsou zpřetrhané rodinné vazby. V Moldavsku je situace o to horší, že mnoho rodičů vyráží na západ na vlastní pěst a děti nechává doma. S prarodiči, se známými, v sirotčincích nebo dokonce jen tak samotné. Sám Victor zná ze svého blízkého okolí podobný případ. “Nejdřív odešel otec a za 3 měsíce i matka. Dvě děti ve věku osm a jedenáct let zůstaly doma samy. Rodiče se vrátili až za 4 roky,” říká. V Evropě se živili jako pečovatelé, dělníci na stavbě nebo uklízeči. Uchytili se v Itálii i proto, že moldavština patří mezi románské jazyky a podle Victora je vlastně jenom rumunským nářečím.

Dětem, které zůstaly po odchodu rodičů samy a neměly to štěstí bydlet s prarodiči, nezbývá nic jiného než se o živobytí postarat jak umí. Role rodičů přebírají nejstarší z nich a ti se starají o mladší sourozence. Nejsmutnější případy končí na ulici v dětském gangu. Čichají lepidlo, z nudy přepadávají lidi a bydlí v prvním patře nedostavěného hotelu Național. Victor vše potvrzuje hrůznou historkou: “Šel jsem nakoupit do obchodu hned vedle toho hotelu a vidím, jak tlupa dětí mlátí na ulici starého dědu. Běžel jsem za policajty, kteří stáli opodál, ale těm to bylo jedno. Prej že jsou stejně nezletilí. Hned by je museli pustit, takže to není jejich věc.” Ten gang je tam už léta, ale nikoho to nezajímá.

Takhle chutná deprese

Kde jinde nasát lokální atmosféru než v hospodě. A ideálním útočištěm jsou pivní bary v okolí hlavního tržiště. Po obvodu Piața Centrala se táhne dlouhá řada malých unimobuňek a přívěsů. Prodejci v nich nabízí maso, sýry, ovoce, zeleninu a v jedné je i putyka. Nejdřív opatrně nakukuji dovnitř. Výčepní po mně jen šlehne pohledem, ale dál si mě nevšímá. Jdu tedy dál, objednávám si místní pivo a sedám si k dřevěnému stolu u zdi.

Banát: Jak žijí Češi v Rumunsku - reportáž

přejít na článek

Nikdo si nepovídá. Nikdo se neusmívá. Lidé si pouze vyměňují hluboké pohledy z očí do očí nebo zírají do sklenice. Nepovídají si dokonce ani ti, kteří přišli společně. Tak si tu sedím, popíjím a pozoruji nekonečné představení beze slov. Každý nově příchozí si objedná pivo, zapluje za stůl a kouká do prázdna. Na stěnách visí plakáty lákající na nové drahé ejly z kišiněvského pivovaru, hosté však srkají Orasul Vechi za 10 leu a přikusují sušené ryby. Mlčení rozbíjí pouze jeden z pijanů, který se snaží nově příchozím ženám prodat čaj na hubnutí. Neúspěšně.

Na pivo sem chodí většinou lidé v tesilkách s puky vpředu na nohavicích, ponožkami v rozpáraných sandálech a seprané krepové košili. Typickými hosty jsou dělníci, úředníci, pouliční prodavači i lidé z nejnižších pater společnosti. Ztrhané a upracované obličeje s hlubokými vráskami ve tvářích dávají baru smutnou a ponurou atmosféru. Nějak podobně si představuji život v dobách Sovětského svazu.

Princové a žebráci

Na každém kroku narážím na megalomanské budovy z dob SSSR. Všímám si obrovského kontrastu bohatství a chudoby. Široké bulváry lemují vysoké staré paneláky, typicky sovětské kostky s drolící se fasádou, balkony obloženými dřevem a kutilsky dodělanými přístavky. Pod nimi se mezi starými žiguly a volhami prohánějí obrovskou rychlostí luxusní Land Cruisery nebo BMW.

Ohromná SUV často parkují přes celou šířku chodníku, sotva se dá projít. V jejich stínu sedávají na malé stoličce babušky, které prodávají trochu ovoce ze své zahrádky. Rajčata, pár meruněk nebo granátová jablka. Moldavsko, stejně jako mnoho jiných postsovětských zemí, trpí široce rozevřenými nůžkami sociální nerovnosti. Výše příjmů na obyvatele je srovnatelná s Nicaraguou nebo Ghanou a dokonce Albánie je na tom téměř dvojnásobně lépe.

Maršrutky na Kavkazu: Vždycky se ještě jedno místo najde

přejít na článek

Dnes je Moldavsko nejchudší zemí Evropy, ale v minulosti tomu tak nebývalo. V dobách SSSR tato republika živila s trochou nadsázky celý Svaz. Jenže na přelomu 80. a 90. let přišla po rozpadu sovětského impéria nezbytná transformace ekonomiky, kterou ovšem doprovázela korupce, občanská válka s Podněstřím a politická nestabilita. Když už se zdálo, že se země dostává z nejhoršího, přišla hospodářská krize a ruské embargo na dovoz moldavského vína jako odveta za sbližování s EU.

Victor odnáší poslední dopitou láhev vína a jen tak mezi řečí prohodí: “Chceš vidět nejlepší západ slunce v Kišiněvě? Je to v nejvyšším patře hotelu Național. Zavolám kamarádovi, který ovládá bojová umění. Doprovodí nás.” Neváhám ani minutu.