Svatá Helena/Gerník/Eibentál – V šesti vesnicích rumunského Banátu žije přibližně 1200 Čechů. Díky izolovanosti od zbytku země si zachovali zvyky a tradice, které u nás často úplně vymizely.

Vaří tradiční česká jídla lehce ovlivněná rumunskou kuchyní a často mluví trochu archaickým jazykem. Vesnice jsou plné barev, květin a hospodářských zvířat. Babičky chodí v pestrých šátcích a ve svátky dokonce v krojích. I sem však neúprosně míří moderní civilizace a s ní zánik mnoha tradičních hodnot.

Obsah
Na odchodu z Banátu
Z dolů nahoru
Z horníka podnitelem v cestovním ruchu
Caballeros na čtyřkolkách
Češi v Rumunsku

Všichni mladí na odchodu z Banátu

Je neděle ráno a paní Mlezivová se chystá jako každý týden do kostela: “Máme dokonce dva, římskokatolický a baptistický,” říká hrdě a strojí se do svátečního. Před svatostánkem je sice plno, ale přichází hlavně ženy. “Však ona to tam manželka vyřídí za oba,” smějí se zdější chlapi.

Zatímco je v římskokatolickém kostele bohlužba v plném proudu, v baptistickém mezitím vrcholí přípravy na dopolední svatbu. “Čech si bere Rumunku,” vysvětlují tři babičky, které se přišly také podívat. “Už dlouho žijí v Temešváru, tady budou mít jen obřad a hostinu dole Moldově,” doplňují. Během posledních 20 let mladí hromadně odchází za prací do větších měst v Rumunsku nebo rovnou do Čech. Tam zakládají nové rodiny a do vesnic jezdí už jen na návštěvu za rodiči a prarodiči. 

Odliv je citelný hlavně ve školách. V současnosti funguje ve Svaté Heleně škola pro žáky od 1. do 8. třídy. Na prvním stupni se děti učí v českém jazyce a rumunštinu mají jako doplňkový jazyk. Na druhém stupni se vše otočí a rumunština se stává hlavním jazykem. Češtinu se učí už jen velmi omezeně. Ještě v roce 1990 chodilo do zdejší školy na 130 dětí, dnes jich je sotva 20 a v Gerníku dokonce jen sedm.

Z dolů nahoru

Jedním z důvodů odchodu mnohých Čechů bylo ukončení těžby ve zdejších dolech, kde pracovala většina mužů. Šachty se začaly zavírat od 90. let a poslední ukončila provoz v roce 2007. “Banát je bohatý na barevné kovy jako chrom, zlato nebo molybden,” vysvětluje pan Bradáč z Eibenthalu, který dříve pracoval jako střelmistr. “Mě si vybrali, protože jsem nechlastal,” směje se. “Každý den jsem dělal s dynamitem a to znamenalo, mít neustále za patama Securitate,” vzpomíná na soužití s rumunskou tajnou službou. Práce v dolech byla na místní poměry ale slušně placená. “Vydělával jsem 24 000 000 lei měsíčně, to byly pěkný peníze,” hlásí hrdě.

Po uzavření dolů se místní museli začít o sebe starat jinak. Mnohé rodiny proto stále ještě chovají krávy, prasata, ovce nebo slepice. “Měli jsme jich letos 30, ale většinu nám zabili psi,” říká paní Mlezivová, která jde nasypat pašíkovi.

Moldavsko – Kocovina z vína i těžkého života – reportáž

přejít na článek

Z horníka podnikatelem v cestovním ruchu

Důchod kolem 1000 lei za dlouhá léta práce v dolech k životu sotva stačí. A tak si někteří starousedlíci pomáhají prodejem úrody nebo různými brigádami v okolních rumunských firmách. V poslední době si začali přilepšovat také pronájmem svých světnic turistům. A zájem je velký. Ročně zavítá do Banátu kolem 5000 návštěvníků a příjem z jídla a ubytování tvoří důležitou součást rodinného rozpočtu.

“Manželka mě vždycky vytáhne do lázní v Herculane a tam okoukneme, jak to dělá konkurence. Ručníky, mýdlo pro hosty a další věci potom máme v ubytování i my,” ukazuje pan Bradáč svou podnikavost. Jde s dobou a snaží se své služby neustále zlepšovat. Dokonce plánuje doma zřídit i malé muzeum hornictví.

Největším podnikatelským projektem celé oblasti "českého" Banátu je však hudební festival v Eibenthálu, který každoročně přiláká přes 1000 lidí. “Festival vždycky pomůže celé vesnici, skoro každý z místních se nějak zapojí,” říká. 

Caballeros na čtyřkolkách v Banátu

Jenže jak tomu často bývá, kam šlápne noha neukázněného turisty, tam vznikají problémy. Banát je už dlouhou dobu cílem různých rádoby dobrodruhů, kteří brázdí zdejší přírodu na čtyřkolkách nebo motorkách a plundrují nejen pole, ale také v opilosti obtěžují místní obyvatele. Své o tom ví i Ivo Dokoupil, koordinátor Člověka v tísni pro Banát, který byl dokonce jedním ctyřkolkářem napaden: “Když se například skupina patnácti těžce oblečených a zablácených čtyřkolkářů rozvaluje v místní hospůdce a pokřikuje na kolemjdoucí, tak máte pocit, že jsou to caballeros a že se zde natáčí film „Sedm statečných“. Neurvalé chování bez pokory k místním jistě nepatří do konceptu šetrného cestovního ruchu a není ani přínosem pro krajany,“ říká k problému.

Murghab: Život na konci světa

přejít na článek

Budoucnost Banátu je hodně závislá na cestovním ruchu. Ale jak zdůrazňuje Ivo Dokoupil: "Turismus musí být šetrný a odpovědný." Nejtěžším úkolem bude asi vyvážení dopadů negativních důsledků s příjmy místních obyvatel tak, aby nedošlo ke ztrátě tradičních hodnot. To poslední co asi všichni chtějí, je mít z českých vesnic v Banátu turistický skanzen.