Na světě neexistuje mnoho míst, kde jsou čtvrti v tak zřetelném protikladu jako v Nairobi. Nebezpečný, páchnoucí a ukřičený Downtown proti uklizeným, moderním a konzumním čtvrtím na západě. Když člověk přichází do Westlands, je to jako by vstupoval do jiného světa. Luxusní nákupní centra, vjezdy vil střežené železnými závorami, které neprorazí ani kamion, pozemky obehnané vysokými ploty na nichž jsou natažené dráty s vysokým napětím a důkladní hlídači, kteří zapisují poctivě každý vjezd nebo vstup do areálu.

Koncentrace bílých tváří se zvyšuje úměrně luxusu, který čtvrti jako Muthaiga, Lavington nebo Karen nabízí. V Nairobi těžko hledat lepší místo k životu. Naopak to nejhorší, co může město nabídnout, jsou slumy jako Kibera, Mathare nebo čtvrť somálských přistěhovalců Eastleigh.

Právě do slumu v Kibeře jsem se v rámci reportáže vypravil s Kevinem Bernardem, který se zde narodil a organizuje mnoho sociálních projektů.

Obsah:
Kibera: Život ve druhém největším slumu na světě
Matatu v Nairobi: Diskotéka na čtyřech kolech
Nai Nami: Z člena pouličního gangu součástí sociálního projektu 

Kibera: Život ve druhém největším slumu na světě

“Co by se stalo, kdybych sem přišel jako muzungu sám bez tebe,” ptám u Kevina, když vstupujeme po hlavní silnici do Kibery. “Nejdřív by tě asi obstoupili výrostci, kteří by začali “dělat problémy”. Je možné že by ses dostal do místa, kterým by nešlo projít, protože za průchod bys musel zaplatit. A když bys vytáhl peníze, tak by tě celého stejně oloupili. Přinejlepším,” ušklíbne se Kevin.

Jedním z jeho projektů je právě zvyšování kvality života ve slumu. “Tyhle betonové schody po kterých jdeme,” říká když našlapujeme po tvárnicích mezi příbytky stlučenými z plechu a dřeva, “jsem sám vlastnoručně pomáhal vyrábět a pokládat.” Přemýšlím, že dlaždice pokryté splašky a odpadem nevypadají nijak důležitě, ale ve slumu se jakákoli drobnost počítá. “Představ si, že dřív tu byla místo schodů hlína a tady prší klidně několik dní v kuse.” 

Stejně jako v Nairobi, tak i v Kibeře existují velké rozdíly. Jsou zde jak části modernější, dalo by se říct pohodlnější pro život, tak i místa, kde lidé bydlí v hliněných chýších. Některé chatrče mají zavedenou elektřinu a vodovodní trubky přivádějí dokonce i pitnou vodu. “Ale jen v této novější části. Naproti na kopci stále musí nosit těžké kanystry až do domu,” doplňuje Kevin. Nejbližším vodním zdrojem je nedaleká přehrada, ale voda způsobuje onemocnění tyfem a cholerou. A elektřinu si ve skutečnosti může dovolit pouhá pětina obyvatel, protože za napojení se platí 900 šilinků měsíčně. Toalety přímo v chatrčích nemají ani ti nejbohatší. 

Kigali: Moderní africká metropole s jizvou genocidy

přejít na článek

Symbolickým místem na hlavní silnici v Sowetu je drát elektrického vedení, na kterém visí desítky bot. “Tady se mladí kriminálníci loučí se starým životem,” říká Kevin. Ti kluci se neštítili nejhoršího, byli schopni se zbraní přepadat dokonce bezbranné mama mbogas při cestě z trhu. Kevin jim nabízí čestnější budoucnost: “Pomůžeme sehnat práci, třeba jako umývače aut nebo řidiče boda boda.” Za celodenní tvrdou práci dostávají 500 KES. Není to žádná sláva ani na podmínky slumu, protože průměrný pronájem ubytování vychází na 10 000 KES. Jenže stále lepší, než být zastřelený policií, jako se to některým zločincům už stalo.  

Pomalu vedle nás přibržďuje auto, ze kterého pohublý černoch bez předních zubů a se strhaným obličejem volá: “Muzungu, chceš si taky cvaknout?” Otevřeným okénkem podává butylku pálenky a směje se jako blázen. 

Podle Kevina je alkohol ve slumu opravdu problém. “Lidé na běžné a bezpečné pití nemají peníze a proto se obrací k levným domácím napodobeninám,” říká. Zatímco v obchodě se cena plechovky piva pohybuje od 150 šilinků výš, za changu dají Keňané 10x méně. Což je s 50% nezaměstnaností nebezpečná kombinace. Pít se začíná brzy ráno a během dne tak roste riziko napadení nebo znásilnění. 

Kevin prý changu nikdy nezkusil a rozhodně to ani zkoušet nehodá. “Nechci riskovat oslepnutí nebo otravu methanolem,” říká vážně.

Samburu: Kmen, který si uchovává tradice i v moderní době

přejít na článek

Pálení changy nejprve předchází výroba nápoje zvaného busaa. Ten vzniká fermentací vařené kukuřice se sladem z prosa a přirovnat by dal k pivu. Pokud se však busaa vypálí, vzniká changaa - nápoj kterému se přezdívá Zabij mě rychle. Paliči totiž changu častokrát říznou methanolem nebo kyselinou ze starých baterií. A opravdoví fajnšmekři přidávají pro zvýraznění chuti někdy navíc dámské použité kalhotky. Vláda se sice snaží nelegální domácí palírny potírat a budovat odvykací centra, ale obrovskému množství produkce nestačí čelit. Podle odhadů Úřadu pro potírání alkoholu a závislostí (NACADA) žije v celé Keni kolem 2,5 milionu alkoholiků, což tvoří celých 5 % obyvatelstva.

Matatu v Nairobi: Diskotéka na čtyřech kolech

Matatu je fenomén Nairobi. Vedle žiraf procházejících se v národním parku s pozadím siluety tohoto velkoměsta, je to největší místní symbol a vlastně také jakási subkultura. Zkuste si představit, že jedete z práce autobusem a najednou se rozezní 8 velkých subwooferů nad vaší hlavou, rozsvítí se zářivá barevná světla a v několika obrovských televizích před vámi se spustí rapové klipy. 

Světem matatu mě provedl Brian Wanyama, zakladatel společnosti Matwana, která se specializuje na  přestavby těchto originálních městských vozidel. "S matatu je to jako s módou. Ti, kteří chtějí být cool, jezdí fancy matatu," usmívá se, když popisuje, co stojí za tuningovym boomem.

Výraz matatu je odvozený od slova třicet: "V 50. letech, kdy matatu začínaly, stálo svezení právě 30 centů," vysvětluje Brian, odkud se název vzal. Až do 80. let byla tato doprava pod taktovkou státu, jenže poté se matatu dostaly do soukromých rukou a začaly se dít věci.

Již na střední škole se Brian začal o fenomén matatu zajímat a později založil společnost, která propojuje majitele matatu s designéry, DJi, výrobci a dalšími články tuningového řetězu. "Výběr vhodného umělce a hudebního mixéra je zásadní," upozorňuje. 

Čtyři tváře Káhiry: Reportáž z egyptského velkoměsta

přejít na článek

Vždy doporučuje pro každý projekt vhodné lidi na základě rozpočtu, ale i trasy, kterou bude vozidlo jezdit. Pokud to rozpočet dovolí, poptává i známé keňské designéry jako Moha Grafix, Martin Ojiambo a další. Práce na vozidle není nic jednoduchého ani levného. Stříkání vyjde až na 30 000 KES v závislosti na technice. "Nejnáročnější je airbrush, příprava jednoho portrétu potom může trvat i měsíc," upozorňuje Brian. Podvozek objednávají z Japonska přímo od Isuzu a zbytek se už děje ve zdejších dílnách. Instalují se velké obrazovky s úhlopříčkami přes metr a přidává se také WiFi.

Umělecký design je to, co vidí lidé zvenku, ale nejvíc času tráví cestující stejně s hudební produkcí uvnitř. "Jsou lidé, kteří jezdí vždy jen jedním matatu kvůli designu i hudbě," upozorňuje s vážností. Proto je výběr hudby zásadní a mění se i v průběhu dne. "Když jedou lidé brzy ráno do práce, tak jim tam nemůžeš dát techno," směje se Brian. "Většinou se pouští gospely, soul nebo tradiční hudba a bez subwooferů. Ale když se osazenstvo vymění a jedou třeba studenti do škol a zpátky, můžeš slyšet rap nebo hip hop. A naplno."

Karamoja: Pastevci, nomádi a válečníci z kmene Karamojong

přejít na článek

Majitel matatu se musí pořádně snažit, aby investice byla co nejdřív zpátky. Proto řidiči tráví za volantem klidně 10 hodin denně, 6 dní v týdnu. I cestující si za zážitek v podobě disco matatu připlatí: "Na některých trasách může být jízdné až o 30 % dražší oproti obyčejným," upozorňuje Brian.

S Brianem se proplétáme na stagi v centru města, jak se říká nástupnímu místu linek mikrobusů. Matatu tu právě chrlí cestující, kteří přijeli z okrajových částí jako Ongata Rongai. "Mambo," zdraví se s řidiči  a dávají si pěst na pozdrav. Brian je tu star, mnoho lidí z matatu komunity ho zná. "Tenhle kousek jsme upravovali posledně, chci si udělat fotku v ulicích," říká a posílá obrázek na Instagram.

Nai Nami: Z člena pouličního gangu součástí sociálního projektu 

“Když dáš žebrajícímu dítěti v Downtownu jakékoli peníze na jídlo, počítej s tím, že jako první si koupí lepidlo v pytlíku na čichání,” říká Ndee. Ví o čem mluví, jako mnoho dalších kluků strávil většinu dětského života v ulicích centra Nairobi. Další oblíbenou a levnou drogou je letecké palivo. Říká se mu kalalu a stojí kolem 20 šilinků.

Ndee je součástí sociálního projektu Nai Nami, který mění bývalé děti ulice ve vypravěče svých skutečných a tragických příběhů z dob, kdy patřili do gangů a živili se kriminalitou. “Nai Nami přeneseně znamená - Nairobi s námi,” vysvětluje Kissmart, který funguje jako leader projektu. Duchovním otcem startupu je však Gianmarco Marinello, tehdejší student Sociálních inovací na univerzitě v Nairobi. 

V Nairobi žije na ulicích několik desítek tisíc dětí, které se nejčastěji pohybují v centru města. Tedy tam, kde je vysoká frekvence lidí a příležitost ke krádežím nebo získání čehokoliv k snědku. Je to místo dramatických, tragických, smutných a nebezpečných příběhu ze skutečného života. “Jednou večer mě obstoupilo několik kluků z gangu a chtěli po mně peníze. Já žádné neměl, proto se rozhodli uříznout mi za trest prst.”

Kampala: Od fenoménu boda boda k řezníku z Kampaly

přejít na článek

Podle Gianmarca někteří  byli opravdu drsní zločinci, ale Nai Nami pro ně byla příležitost změnit svůj život. “Měli jsme i kluky, kteří s námi spolupracovali, ale vedle toho se stále věnovali zločinu. S těmi jsme se bohužel museli rozloučit,” popisuje mi Kissmart.

Gianmarco sice pomohl projekt rozjet, ale na chodu firmy se od počátku aktivně podílejí i samotní průvodci, tedy kluci z nairobských ulic. Nai Nami dnes provozují a vlastní právě bývalé děti ulice.