Palestina: Jak se žije v zemi za ostnatým drátem – reportáž
Za zdí slyším lidské hlasy. Jsou to Židé, kteří se přišli pomodlit do Rácheliny hrobky.
Reportáž z cesty po Západním břehu Jordánu a setkání se zdejšími obyvateli. Pohled druhé strany jsem mapoval při cestě do Sderotu.
Ramalláh/Hebron/Betlém, Palestina — Palestinský sběrný taxík sjíždí po Ramalláh šaríja do předměstí Kalandia, za kterým stojí už jen 4 metry vysoká betonová zeď, ostnaté dráty, světlomety, strážní věže a checkpoint.
Z tzv. bezpečnostní bariéry, jak zeď nazývají Izraelci, shlíží obrovské graffiti Jásira Arafata. Starý Palestinec v černobílé kufíji sedí na betonovém zátarasu opřený o svou hůlku, kouří a pozoruje davy lidí, které chrlí autobusy na kontrolním stanovišti.
Velkými kovovými točitými mřížemi vstupují lidé do kontrolního prostoru. Zpoza neprůstřelného skla křičí sotva dvacetiletá izraelská vojačka povely na frustrované Palestince, kteří by věkem mohli být jejími prarodiči. Pokud se chtějí dostat na druhou stranu, nezbývá jim nic jiného, než se podřídit. Každou chvíli se však opakují nenávistné slovní výměny, které nemají vítěze.
Na barvě záleží
Zatímco pro jedny Palestince jsou checkpointy nedosažitelným snem, pro jiné představují nenáviděnou nutnost. O tom, zda se na druhou stranu dostanou nebo ne, rozhoduje barva dokumentu, který na stanovištích předkládají.
Mohamed, který pracuje jako učitel v Ramalláhu, mi vysvětluje, jak přesně tyto doklady fungují: “Modré karty vlastní izraelští Arabové a obyvatelé východního Jeruzaléma. Ti mohou cestovat po celém území Izraele včetně okupovaných území. Naopak Palestinci se zelenými kartami se smí pohybovat pouze po Západním břehu. Ale zdaleka ne všude. Izrael okupuje většinu území.” dodává. Mnoho Palestinců se proto nikdy nepodívá například do mešity Al Aksá v arabské části Jeruzaléma, která patří mezi tři nejsvatější místa muslimské víry.
Na palestinských územích vybudovali židovští osadníci pod ochranou izraelských vojáků mnoho osad, ke kterým se Palestinec se zelenou kartou bez zvláštního povolení nesmí ani přiblížit. “Dokonce některé ze silnic vedoucí Západním břehem Jordánu smí využívat pouze Izraelci. My musíme zajíždět několik desítek kilometrů,” upozorňuje Mohamed. Ačkoli v roce 2005 rozhodl mezinárodní soud v Haagu, že bezpečnostní bariéra i usidlování izraelských obyvatel na okupovaných územích porušuje mezinárodní právo, nic se dodnes nezměnilo.
Zóny Západního Břehu
Celý Západní břeh je na základě dohod z Osla rozdělený do tří oblastí, pojmenovaných A, B nebo C. V každé ze zón mají Palestinci jinou míru autonomie:
- Area A, která tvoří pouhých 18 % rozlohy Západního břehu Jordánu, je pod plnou civilní i bezpečnostní kontrolou Palestinské samosprávy. Izraelci mají vstup do této zóny zakázaný
- Area B (22 %) sice podléhá palestinské civilní správě, o zajištění bezpečnosti se však dělí s izraelskou armádou.
- Area C, která tvoří 60 % palestinských území u Jordánu, je plně okupovaná Izraelci. Palestinci bez správných dokladů do ní nesmí a současně zde nesmí operovat žádné palestincké bezpečnostní síly.
Toto rozdělení však platí pouze pro území Západního břehu Jordánu. Součástí Palestinských autonomních území je také pásmo Gazy, ze kterého se však v roce 2005 stáhli inzraelští vojáci i osadníci a výše uvedené okupační zóny zde neplatí.
Sderot: Život v nepřetržitém ohrožení raketami
přejít na článek
Mohamed mi na mapě ukazuje, jak nejrychleji by se člověk se zelenou kartou dostal přes Palestinu z Ramalláhu do Hebronu. Prstem kličkuje po malých silničkách, vyhýbá se nejen velkému Jeruzalému, ale i malým izraelským osadám v zóně C. Nejpřímější cesta sice vede přes dva checkpointy, skrz východní Jeruzalém, Betlém a dál na jih. Jenže to si mohu dovolit jen cizinci, nebo místní s modrou kartou.
“Máš nějaký zážitek z checkpointu přímo ty?” vyzvídám u Mohameda. Ten pátrá v paměti, usměje se a ironicky prohodí: “Jednou se na checkpointu udělala obrovská fronta. Lidé byli nervózní. Chvíli jsme zjišťovali co se děje a nakonec jsme objevili, že vojačka jednoduše spala.”
Plán OSN na rozdělení Palestiny v roce 1947
Řešením židovsko-palestinského konfliktu na území Britského mandátu Palestina se měla stát rezoluce OSN č. 181. Jejím výsledkem bylo vytvoření dvou nezávislých států židů a arabů a Jeruzaléma, který měl být pod mezinárodní správou OSN. Řešení dvou států prosazovala Židovská agentura, zatímco Arabi preferovali model jednoho společného státu, čímž by získali dominantní vliv na chod státu. V době těsně před rozdělením patřila Arabům polovina území, 42 % náleželo Spojenému království a 8 % vlastnili Židé. Plán počítal s rozdělením obyvatelstva obou zemí tak, že zatímco Židé měli žít v jednom státu, Arabové se museli rozdělit mezi oba státy.
Checkpoint 300
V hluboké noci, když celý Betlém ještě spí, je u checkpointu do Jeruzaléma rušno. Ti ze šťastnějších Palestinců, kterým se podařilo získat pracovní povolení pro Jeruzalém nebo židovské osady, se mačkají v úzkém betonovém a zamřížovaném koridoru, ve kterém čekají na odbavení. Někteří míří do malých židovských osad jako Guš Ecion, Maale Adumím nebo Har Choma. Jiní do velkého Jeruzaléma nebo dokonce Tel Avivu.
Saláh, mladý podnikatel z Betléma, vysvětluje důvody, proč Palestinci tolik dychtí po práci v Izraeli. “Je to jednoduché, na palestinských územích si vydělají 300 USD, za zdí však můžou získat i víc než 1300 USD,” říká.
Ještě před východem slunce se začínají v koridoru před checkpointem scházet davy dělníků, kteří se mačkají v neforemném chumlu a snaží se procpat dál. Dav působí jako živá hmota, která se neřízeně kývá se ze strany na stranu. Neúnosné přelidnění nutí některé z dělníků vylézt až na mříže. Nad hlavami ostatních čekajících se tak snaží dostat víc dopředu po tenké betonové římse, přidržují se kovových mříží a plechové střechy. Ti, kteří nechtějí riskovat, přicházejí raději o několik hodin dřív, aby se vyhnuli největšímu náporu. Jenže to znamená být na místě klidně ve 2 hodiny ráno. "Checkpoint 300 je nejhorší v celé Palestině. Dostat se na druhou stranu trvá ve špičce klidně 3 hodiny. Navíc je potřeba připočítat čas na cestu do práce" říká Saláh a dodává "Pár lidí už na checkpointu zemřelo. Časté jsou i zlomeniny končetin."
Co je to Palestina
Výraz Palestina může mít několik významů. Z geografického a historického hlediska se jedná o území bývalého Britského mandátu Palestina, které zahrnovalo dnešní území Izraele, Západního Břehu, Gazy a Jordánska. Z hlediska politického se jedná o Stát Palestina, který byl vyhlášený roku 1988 ze strany OOP (Organizace pro osvobození Palestiny). Stát Palestina uznalo 134 členských zemí OSN ze 193, včetně ČSSR a nástupnické České republiky. OSN považuje za Stát Palestinu území Západního Břehu, Gazy a Východního Jeruzaléma v hranicích z roku 1967.
Vstupní povolení palestinských námezdních pracovníků, kteří představují pro izraleské firmy nepostradatelný zdroj levné pracovní síly, bývá omezené pouze do konce dne. Poté se musí vrátit zpět do svých domovů na Západním břehu. Pro mnohé je každodenní utrpení na checkpointech natolik neúnosné, že riskují nocování na staveništích nebo ve skladech firem a rodiny vídají jen o víkendech.
Ironií celé situace je, že jsou Palestinci nucení kupovat si tzv. pracovní povolení v hodnotě až 2 500 šekelů (zhruba 600 USD). Sumu si rozdělují izraelští zprostředkovatelé a zaměstnavatelé. Po odečtení všech nákladů se proto Palestinci domů vrací jen s několika sty šekelů.
Není kontrola jako kontrola
Checkpointy neoddělují pouze města, častokrát stojí přímo uprostřed obydlených čtvrtí. Jako například v Hebronu. Jednou z nejzajímavějších památek je Hrobka patriarchů. Cesta k ní vede úzkými kamennými uličkami palestinského Starého města. Na konci labyrintu však nestojí vytoužená Abrahámova mešita, ale ostnatý drát, točité mříže a neprůstřelné sklo.
Hrobku patriarchů (nebo-li Abrahámovu mešitu) si nárokují obě náboženství a patří mezi nejvýbušnější místa palestinsko-izraelských vztahů. Židé smějí vstupovat pouze do židovské části, a muslimové jen do muslimské. Opatření platí od doby, kdy zde židovský terorista Baruch Goldstein spáchal masakr a zavraždil 29 Palestinců a dalších 150 zranil. Při následných nepokojích, které čin vyvolal, zahynulo dalších 25 palestinských protestujících.
Mladí kluci, kteří stojí přede mnou, vytahují celý obsah kapes a prochází bezpečnostním rámem. Když přicházím na řadu já, ukazuji pas a nemusím vůbec nic. Voják pokládá znuděně jedinou otázku: ”Máš u sebe nůž, zbraň, cokoliv?” Stačí mé nepatrné zavrtění hlavou a mohu pokračovat dál bez jakékoli další kontroly zavazadla.
Procházím zamřížovanou ulicí a jsem uvnitř okupované části Hebronu H2, tedy v zóně C. Prostě jen v jiné ulici stejného města, ale je to jako bych vstoupil do úplně jiného světa. Zde si mě už měří ostrým pohledem izraelští osadníci s rukou položenou na útočné pušce M-4.
Pokud vás článek zaujal, pokračujte na reportáž z izraelského Sderotu, kde lidé denodenně žijí v ohrožení raket Hamásu. Nebo nakoukněte do iráckého Kurdistánu, který se vyrovnává s těžkou historií po Saddámu Husajnovi a IS.
